Lesní sklo si nenese svůj název podle své charakteristické zelené barvy. Souvisí přímo s tím, že ve středověku bývaly sklárny často situovány v hlubokých lesích. A v čem tkví jeho půvab?
Proč stály sklárny v hlubokých lesích? Kvůli velké spotřebě dřeva při tavení skla. Další důležitou surovinou pro tavbu skla je písek. A právě množství nečistot, které písek doplňovaly, spolu s nedokonalou tavbou určovaly a ovlivňovaly výslednou barvu skla, četnost a velikost bublin.
Lesní sklo se možná zdálo nekvalitní, avšak oproti dražšímu benátskému sklu bylo přístupné více spotřebitelům. Poháry na víno z nazelenalého skla si oblíbili lidé nejen v Čechách a v Německu, ale také v Nizozemsku, ve Francii nebo ve Skandinávii. Vyhovovaly jak krásným tvarem, tak svou funkčností.
Protože se dříve jen zřídka při jedení používaly příbory, sklenice byly často velmi umaštěné. Obvod sklenic proto zdobí různě tvarované nálepy a spíny, které zamezují vyklouznutí sklenice z ruky. Skláři foukali poháry převážně do válcovitého tvaru s plochým dýnkem, to bylo za dob gotiky. V renesanci se tvarování skla stalo mnohem bohatším a kreativnějším, k dekoraci se užívaly kovové raznice, nejčastěji v podobě maliny.
Repliky lesního skla se nevyrábějí snadno. Vyžaduje to totiž jak dokonalé zvládnutí sklářské techniky, tak přizpůsobení současných technologií podmínkám starých hutí. Nástroje se používají téměř stejné jako kdysi. Původní barva lesního skla je nazelenalá. Pokud chtěli skláři ozvláštnit sklo modrou barvou, přidali kobalt, ten byl odpadní surovinou při těžbě stříbra. Typickým znakem pro ručně foukané sklo jsou modrá, zelená nebo zelenohnědá barva, různě velké bublinky ve skle a mírné nerovnosti a nečistoty. Tak zní definice lesního skla. I proto se dá říct, že každý vyrobený kus je originál.
Leave a Reply